Povídka číslo: 36, Kategorie: Sci-fi
POSTŘEHNOUT NEPOSTŘEHNUTELNÉ: NEPOSTŘEHNOUT ZÁMĚNU (Díl 3.)
Klient si stěžuje na záměnu své ženy. Ilja se těší, že má tak jednoduchý případ. Ovšem zanedlouho zjistí, že klientova manželka, není jen tak obyčejná manželka.
Ilja seděl v kanceláři a popíjel čaj. Jen tak lelkoval, začínalo se mu zajídat nicnedělání, protože už třetí den nikdo nepřišel a další rozpracovaný případ neměl, stanice v rádiu mu zpříjemňovala momentální odpočinek.
Z poslouchání ho vyrušilo cinknutí zvonku u dveří, zmáčkl tlačítko elektrického otevírání zámku vchodových dveří. Do místnosti vešel starší muž v dražším obleku s kufříkem v pravé ruce.
„Jsem v soukromé detektivní kanceláři?“
Ilja se pousmál. U branky totiž visela cedule jako vrata.
„Ano, jste zde správně. Ilja Tománek,“ představil se.
„Ladislav Pšenica,“ podal detektivovi ruku, „majitel dvou sběrných surovin a autoservisu,“ dodával.
Nabídl panu podnikateli židli. Pan Pšenica se posadil a na klín si položil kufřík, po kterém přejížděl nervózně prsty.
„Jaké služby vám mohu nabídnout?“ vybízel podnikatele, který mlčel a vrtěl se na stoličce.
„Mám takovou prosbu ...“
„Jinak byste za mnou nepřišel, klidně pokračujte.“
„Chtěl bych sledovat svou ženu,“ otevřel kufřík, vyndal dvě fotografie a položil je na stůl.
Detektiv si prohlédl fotografie s mladou třicetiletou ženu. Na jedné fotografii stála atraktivní paní v plavkách u bazénu a druhá zachycovala oba manžele vedle sebe. Klasický případ sledování, nic nového pod sluncem, pomyslel si.
„Takže chcete pohlídat paničku,“ promnul si Ilja nos.
„Ne tak zcela,“ pronesl váhavě podnikatel.
„Nerozumím,“ rozhodil rukama detektiv. „Vy tedy nechcete sledovat vlastní ženu?“
„Chci, vlastně nechci. Vlastně chci zjistit, jestli je to moje žena nebo ne,“ vydoloval konečně ze sebe.
Ilja přáni zcela neporozuměl.
„Co si mám pod tím představit.“
„Někdy se mi totiž zdá, že je moje žena jako vyměněná.“
„Myslíte vyměněná, jako náladová?“ ujišťoval se, jestli dobře rozumí. Nálady bohatých manželek zrovna moc rád nevyšetřoval.
„Ne tak docela,“ poposedl si blíže ke stolu. „Někdy se mi zdá, že je zcela jiná, jako někdo úplně jiný, chápete?“
„Myslíte schizofrenii? Rozpad osobnosti?“ snažil se pochopit otázku a tak trochu naznačit o co podnikateli vlastně jde, i když schizofrenie nebylo pravé slovo.
„Ne tak zcela,“ začal váhavě. „Z počátku našeho manželství bylo vše v pořádku. Věděl jsem, že neumí vařit a na uklízení jsem musel najmout uklízečku. S tím jsem počítal, bral jsem si jedináčka. Byla zvyklá, že za ní všechno rodiče udělají. Život brala na lehkou váhu, z ničeho si nic nedělala. Manželské povinnosti brala opravdu jenom jako krutou povinnost. V butiku, který jsem na její přání pořídil je dost neohrabaná. V účetnictví dělá velké chyby. Poslední dobou se ovšem na čas změní. Je hodná, trpělivá, dokonce i pracovitá, s počítačem zachází jako pravá účetní a v posteli se chová jako nejlepší milenka,“ pousmál se.
Ilja se musel jeho stížnosti pousmát. Každý chlap by byl spokojený.
„Takže mám vlastně zjistit, jestli se s někým nezaměňuje, třeba se svým dvojčetem,“ vylovil smlouvu ze šuplíku. „Máte strach, jestli něco na vás nešijí,“ položil před něj smlouvu.
„Tak něco, ale ona sestru nemá,“ zavrtěl se podnikatel na křesle.
„Nemá sestru?“
„Chci jen...,“ podnikatel se odmlčel.
„Chcete tedy abych sledoval vaši ženu a přišel na to, proč se mění?“ snažil se mu napovědět.
Pan podnikatel zakýval souhlasně hlavou.
„Řekněte mi, jestli ty změny jsou trvalejšího charakteru a popřípadě, kdy nastávají.“
„Změny nastávají zcela nečekaně na dva týdny, ale vždycky, když přijede ten Francouz.“
„O koho konkrétně jde,“ tahal z něj další odpověď.
„Přiletí občas a zastaví se v butiku moji ženy, to jsem si zjistil sám. No a pak je do jeho odletu jako vyměněná.“
„Takže si myslíte, že vaši ženu dopuje nějakou látkou, po které cítíte změny nebo ji dejme tomu, hypnotizuje,“ vyslovil svou úvahu.
Pšenica se najednou rozzářil jako spirála.
„Kdy jste poprvé postřehl přechody u své ženy,“ vyptával se dále. Případ vypadal pro něj konečně příznivě. Neviděl v něm problém. Stačilo si počkat na toho Francouze, zmáčknout ho a případ byl vyřešen.
„Začalo to asi před čtyřmi měsíci. Dostal jsem žlučníkový záchvat na jednom rautu. Moje žena se skvěle bavila a tak jsem ji nechal vzkaz a šel domů. Doma mi dával žlučník co pro to, více než jindy a kapky nezabíraly. Šel jsem tedy k telefonu u okna, abych si zavolal sanitku a uviděl jsem Stanislavu před domem. Seděla na betonovém obrubníku a civěla do prázdna. Nevěděl jsem, co se stalo a tak jsem ji vzal dovnitř. Všechno si prohlížela, jako by nikdy neviděla vlastní dům. Když poznala, že je mi špatně, přivolala mi sanitku. Druhého dne přišla za mnou do nemocnice, to jsem měl zrovna před operací a omlouvala se za své chování. Prý ji také nebylo zrovna moc dobře. Od té doby se mění.“
„Tohle jste mi měl říci jako první,“ poklepal prstem na stůl. V duchu moc nejásal, nešlo o nijak zajímavý případ. Paninka si občas něco šlehla a on bude okolo ní lítat, aby se z toho dostala. „S tím Francouzem se potkala na tom banketu poprvé?“ kladl další otázku.
Pšenica zapřemýšlel.
„Nejsem si tím jist, ale asi ano. Předtím jsem ho na podobné akci neviděl.“
„Může mít vaše žena něco s tím Francouzem?“ dával ošemetnou otázku, dealer občas své oběti zneužíval.
Panu podnikateli se vykouzlil úsměv na rtech.
„Pěkná je, to jo, ale blbá jak husa, pochybuji,“ zamračil se.
„Musel jsem otázku položit, protože při pátrání ledaco vyplave napovrch, abyste nebyl překvapen,“ zařadil raději zpátečku, i když ani nemusel. Pšenica si byl hodně jistý v kramflecích.
„Nebojte se, já mám silný žaludek,“ mávl rukou. „Je mladá, očekával bych to. Jenže ona nedovede kromě peněz nic jiného milovat. Ta druhá, to je něco jiného,“ pokýval souhlasně hlavou a mlsně mlaskl. „Ta je pro takové věci jako stvořená. Právě při těchto věcech jsem si povšimnu změny. Pravá Stanislava je studená jako psí čumák.“
„Já to beru, jestli jste se ovšem nerozmyslel jinak,“ posunul k němu nachystanou smlouvu.
Pšenica zavrtěl hlavou.
„Nic jsem si nerozmyslel, kde to mám podepsat?“
„Proč tak spěcháte, mohl jste si vzít smlouvu domů a v klidu se rozmyslet.“
„Nepotřebuji se rozmýšlet, není čas. Frantík přijede za dva dny,“ vysvětloval.
„Jak víte, že zrovna za dva dny přijede.“
„Stanislava se mi sama pochlubila. Přiveze jí nějaké látky pro přehlídku. Prý je u nás nemůže sehnat,“ pokrčil rameny.
„Toho Francouze na fotce náhodou nemáte.“
„Bohužel,“ zavrtěl hlavou, „ale ruku do ohně bych za to nedal, že je to Francouz.“
„Pročpak?“
„Na Francouze je moc opálený, spíše bych řekl, že je to Ital nebo Španěl.“
„Vaše paní umí Francouzsky?“
„Ne. Jen anglicky a také tak mezi sebou mluví.“
„Mám ještě jednu otázku,“ podíval se na podnikatele. „Nevšiml jste si při záměně, jestli se na těle nemění třeba mateřské znaménko, má jiné oči nebo něco jiného?“
Pšenica zavrtěl hlavou.
„Je stále stejná, jen nálada a chování se mění.“
„Máte ještě něco, co byste mi chtěl říci?“
Podnikatel opět zavrtěl hlavou.
Předběžné informace dostal, poslal tedy Pšenicu domů s tím, že ho bude pravidelně informovat. Mohl se zbláznit z tak jednoduchého případu. Podá pár informací a nechá si je dobře zaplatit i s výlohami. Na Jiřího, jeho spolupracovníka, kterého z něj udělal, musel čekat dost dlouho, než přišel. Další čtvrt hodinu se zdržel v koupelně, než se dal do gala a vypadal jako člověk.
Stále se Jiří nemohl rozhodnout, zda-li bude žít život normálního člověka anebo zůstane na ulici. Svou situaci vyřešil šalamounsky. Pokud pracoval s ním na případu, stal se z něj normální člověk se zázemím. Po skončení případu se opět vrátil do ulic a žil svým zaběhlým životem bezdomovce. Okamžitě zapadl mezi lidi bez domova a dlouhý čas nebyl k zastižení.
„Jaký máme dnes případ?“ vyptával se Jiří, vykoupaný a oholený.
„Sledování paničky. Pan Pšenica si stěžuje na náladovost své ženy.“
„Neměla by raději navštívit doktora?“
„Na to jsem pomyslel taky, ale kšeft je kšeft,“ odpověděl s úsměvem a začal ho seznamovat s případem.
„Takže jako vždycky,“ řekl Jiří, když si vyslechl vše o případu. „Omrknout kunšofta, pak tu kost z fotky a tak dále.“
Ilja pokýval hlavou, neměl co dodat.
„Ještě, že jsem se oholil,“ projel si po stále červené tváři rukou. Vzal si do rukou fotografii s paní Pšenicovou a mlsně si ji prohlížel. „Mám do toho zapojit BISku?“ pronesl, aniž by své oči upřené k ženě na fotografii odtrhl.
Ilja se pousmál nad jeho zasněným pohledem. Paní Pšenicová byla pěkná ženská i jemu se líbila.
„BISku nechej prozatím na pokoji. Tebe nikdo nezná, ani Pšenica, ani jeho žena, takže prozatím udělej, co jsi říkal,“ neměl moc v lásce jeho neorganizovanou organizaci bezdomovců.
Parta pěti mužů s Jiřím v čele, si říkala Bezdomovecká Informační Služba. Takové lidi nechtěl nikdo zaměstnat, jako jeden z mála jim takto pomáhal dostat se z ulice. Avšak byl to marný boj, neudrželi peníze nikdy pohromadě a kamarádi je opět stáhli dolů.
Získávání potřebných informací netrvalo dlouho. Druhého dne po obědě se opět sešli v kanceláři.
„Moc toho není,“ řekl Jiří. „Ta šikovná kost z fotky se s nikým jiným nesešla, jedině se zákazníky v jejím butiku módy. Zato Pšenica se mi zdá podezřelý. Vlastní dvě sběrny. V jedné sběrně vykupuje barevné kovy, papír a takové nepotřebné zbytečnosti. V druhých sběrných surovinách vykupuje stará auta. Potom je rozebírá a prodává na náhradní díly za pár korun.“
„Proč by měl být podezřelý? Nic špatného nevidím na vykupování harampádí a prodeji ojetých součástek,“ pokrčil rameny.
„Rozebírá auta a prodává jen ty součástky, které nepotřebuje. Součástky, které za něco stojí, vozí do svého servisu. Tam z nich udělá papírově nové součástky a jako takové je montuje do vozů,“ triumfoval svým zjištěním.
Detektiv pokýval souhlasně hlavou. Mohl s Jiřího závěry souhlasit i nemusel. Moc jeho BISce nevěřil. Na druhou stranu se s takovými obchody mnohokrát setkal.
„Říkal jsem přece, že se mi na něm něco nezdá, když jsem ho viděl ve dveřích. Nos mne nezklamal,“ cvrnkl se do nosu a pochválil Jiřího pátrání. „Já jsem také sehnal několik informací. Paní Pšenicová má na sebe napsáno všechno, jak butik, tak i jeho veškeré aktivity, kromě nákupu a prodeje. Ten má napsaný na sebe. Pan Pšenica totiž nemá ani maturitu. Paní na berňáku mi prozradila, že Pšenica měl strach, aby se mu panička nezvrhla, tak ji založil salón.“
„Mě se zdá, že Pšenicovi teče do bot. Pokud mu dá panička kopačky, zůstane mu holá prdel. Proto z ní chce udělat blázna nebo je chytit inflagranti s Frantíkem v posteli. Ono se potom lépe vyjednává, když bude mít v rukou triumfy,“ usmál se.
„Prozatím to jsou ukvapené závěry, ale všechno je možné.“
Ilja Jiřího poslal sledovat pana podnikatele. Pak se oblékl do luxusního obleku, nalepil si elegantní knír, do kapsy uložil pozlacený digitální diář a na prsty si nasadil zlaté prsteny. Do vnitřní kapsy saka si dal nejdražší model mobilního telefonu. Vypadal jako zámožný podnikatel s pořádně tučným kontem v bance.
Po vyřešení svého prvního i posledního případu v Hradicích, se najednou přiřítil náčelník s výpovědí. Pokud podepíše, dostane tři sta tisíc a čistý štít. K tomu dostane pět set tisíc za mlčení v kauze švábi. Nevěděl, kdo to všechno zařídil, cítil se odstrčený s pocitem, že přitahuje magnetickou silou případy, ve kterých normální člověk nechce uvěřit technickému pokroku. Šváby to začalo, kohoutem to skončí, říkal si a podepsal. Mnoho možností na výběr neměl. Na stanici mu nikdo nevěřil, kromě techniků a o Karlovi raději nechtěl slyšet. Nebylo kam jít a tak se zařídil pro sebe. Koupil si dům a přes zimu si ho vybavil podle vlastních představ. V hale si vybudoval detektivní kancelář i s potřebnými věcmi. Nic jiného neuměl než sledovat, vyptávat se, shánět informace, dávat věci do souvislostí. Zpočátku bylo podnikání těžké, musel opravdu brát cokoliv, aby se udržel nad vodou. Přijímal i zatoulané domácí miláčky, což zrovna nesnášel, ale udělal si dobré jméno. Nerad vzpomínal na dobu, kdy mu lidé platili protislužbami či naturáliemi.
Do módního salónu Jasmína vešel dveřmi ověnčenými fotografiemi z módních přehlídek. V módní pracovně ho přivítala atraktivní třicátnice, paní podnikatelka osobně. Opravdu vypadala skvěle v elegantním blond účesu střiženém na mikádo, v jemně broskvovém makeupu vynikaly lehce tmavě podmalované modrozelené oči, perfektní halenka obepínala její hruď i boky. Štíhlé nohy vykukovaly z elastické sukně, která končila mírně nad koleny. Vypadala lépe než na fotografiích. Každý normální chlap se za ní musel ohlédnout a při setkání musel flirtovat. Nedivil se opravdu Pšenicovi, že si ji chtěl ohlídat. Jedna jediná věc k ní vůbec nepasovala, voněla hodně výrazným a těžkým parfémem, ale tato vada na kráse se dala omluvit.
„Dobrý den, co pro vás mohu udělat?“ zeptala se medovým hlasem.
„Dobrý den,“ odpověděl na pozdrav. „Jmenuji se Jaroslav Pecháček, obchodník s klenoty a chtěl bych si u vás ušít oblek,“ nedal se zaskočit její jemnou pletí a úsměvem.
Paní podnikatelka sáhla do stolku a vytáhla cigarety. Poklepem na měkkou krabičku vytřepala jednu cigaretu a nervózně si ji vložila mezi rty.
„Jak byste si představoval váš oblek,“ promluvila i s cigaretou v ústech, pak si ji zapálila a vypustila modrý kouř z úst.
„Mělo by se jednat o elegantní oblek, který bych mohl nosit jak do společnosti, tak i na cesty do zahraničí.“
Paní Pšenicová se na něj podívala, pak vytáhla klávesnici na výsuvném stolečku pod stolem a snažila se zapnout nějakou aplikaci v počítači. Počínala si přitom dost neohrabaně a neodborně, jako by klávesnici viděla poprvé. Její prsty s dlouhými nehty mačkaly dvě klávesy naráz. Když konečně zapnula program, který hledala, ťukala do klávesnice jedním prstem, jako datel.
„Vezmu vám míru, souhlasíte?“ vybafla na něj najednou.
„Jistě.“
Odložila si cigaretu na popelník, vzala si blok do ruky, do druhé tužku a začala hledat krejčovský metr. Po chvíli přehrabování ve věcech na stole ho našla. I při měření si vedla neohrabaně. Tužka ji stále padala na zem, psala chybné míry a musela si je znova přeměřit. Zdálo se mu, že některé míry vůbec neměřila. Vše probíhalo v těsné a uspěchané atmosféře, počínala si jako začátečnice. Když skončila se zbrklou prací, zeptal se jí, jakou látku by mu mohla doporučit.
„Tak to musíte přijít zítra,“ podívala se na hodinky a odklepla popel z cigarety na koberec. Cigaretu vložila mezi rty, potáhla do sebe kouř, až se její líce propadly dovnitř. „Řekněme v deset hodin. To bych už měla mít nové katalogy,“ vyfoukla namodralý dým z úst. Odložila si cigaretu opět na popelník a podala mu ruku na rozloučenou.
Její odezvu zcela nepochopil. Jemně ji vzal za ruku a také se rozloučil. Než však odešel, zapsal si datum a čas schůzky do diáře, aby byl věrohodný. Venku nasedl do vypůjčeného Mercedesu a uháněl domů. Auto si zapůjčil z prodejny jako protislužbu. Ve státních službách si tohle dovolit nemohl, ale jako soukromé očko ano. Vždycky si nechával ve smlouvě jistou větičku, ve které žádal o poskytnutí malé protislužby dle potřeby. Doma shodil ze sebe maškaru, nasedl do Fabie a uháněl za Pšenicou do autoservisu. Mohl i zavolat, ale dával přednost osobnímu kontaktu.
„Kterým letadlem má přiletět ten Francouz,“ ptal se pana podnikatele, protože se zapomněl zeptat.
„Stanislava říkala, že o tři čtvrtě na deset, přímou linkou z Paříže,“ odpovídal dost překvapeně. Jeho čelo se znatelně orosilo potem.
„Nebuďte z toho nervózní a raději mi ještě řekněte jak se ten Frantík jmenuje,“ uklidňoval ho.
„Nevím,“ krčil rameny. „Nikdy mi nebyl představen.“
„Můžete mi ho aspoň popsat?“
Podnikatel zauvažoval.
„Moc jsem si ho neprohlížel, ale měl černé vlasy, česané dozadu a na nich pomádu, olivová pleť, štíhlý, elegantní, uhlazené pohyby. Typický svůdník žen,“ dokresloval podobiznu Francouze.
„Musím se vás ještě jednou zeptat, zda vaše paní umí pracovat s počítačem.“ Na paměť mu vyplynula její neohrabanost při práci s počítačem a podnikatelovo prohození mezi řečí při podepisování smlouvy.
Pšenica se ušklíbl.
„Ta? Ta ho nepochopí nikdy. Je to koza,“ praštil vztekle rukou do stolu. „Neumí ani vybrat peníze z bankomatu. Jediné co umí, tak uvařit guláš a někdy umýt nádobí a to jsem ji musel naučit já!“ bouchal se pro změnu hrdě pěstí do hrudi. „Na všechno si musím najmout hospodyni, která nakoupí, uvaří a uklidí!“ rozčiloval se. „Ale když se změní, dovede naházet do počítače účty za celý měsíc!“ kroutil nechápavě hlavou nad svou ženou.
„Nedělá vám to naschvál?“
„Naschvál?“ divil se jeho otázce. „Ne, ta toho není schopna, je totiž líná jak vandrák. Vždycky byla taková až do jisté doby, kdy se na chvíli promění. Ona je totiž jedináček a také byla tak vychována. Její rodiče si mysleli, že najdou pro ni skvělou partii, ale zůstala jim na ocet. Byli velice rádi, když jsem si ji vzal,“ rozčileně si utíral upocené čelo do kapesníku.
Třetího dne od započetí případu, kontaktoval opět Jiří svou bezpečnostní agenturu z řad bezdomovců, aby hlídala sběrné suroviny a autoservis. Sám se vydal na letiště s fotoaparátem, aby vyfotil prozatím záhadného Francouze. Ilja musel do salónu Jasmína, vybrat si látku na oblek. Zašel by si na letiště nejraději sám, ale časy příletu letadla a schůzky v salónu se překrývaly, proto se musel obrátit na Jiřího, aby udělal pár fotek za něj.
Do salónu přijel opět vypůjčeným Mercedesem. Vyšlapal těch pár schodů do patra a vešel dovnitř. Nic se od včerejší návštěvy nezměnilo, jen cigaretový pach necítil.
„Dobrý den, co si budete přát,“ oslovila ho paní Pšenicová za počítačem.
Díval se na ni jako vyoraná myš. Včera s ní mluvil a dnes si ho nepamatovala?
„Jaroslav Pecháček, obchodník s klenoty,“ představil se znovu, aby se připomenul.
Blondýnka naťukala několika hbitými pohyby jeho jméno na klávesnici, což Ilju udivovalo. Včera hledala písmena, dnes měla klávesnici v malíčku. Její manžel se nemýlil, byla opravdu jiná, sebejistá a temperamentní.
„Ano, už si vzpomínám. Promiňte, že jsem vás hned nepoznala. Mám starosti s novou kolekcí na přehlídku,“ omlouvala se.
Paní Pšenicová totiž vypadala o takové dobré dva roky mladší. I její postava byla štíhlejší a na prstech neměla dlouhé nehty. Jako by do rána prodělala úctyhodnou omlazovací kůru. U této verze také zůstal, protože ženy se dovedly během chvilky proměnit k nepoznání. Něco ho však začalo k ní přitahovat. Bylo to neviditelné, vtíravé a silné. Nevěděl, co to bylo, ale na lásku na první pohled nevěřil.
„Promiňte, pane Pecháčku, včera jsem si nezapsala vaše míry do počítače a blok jsem nechala doma. Mohu si vás znova přeměřit?“ usmála se na něj milým úsměvem.
„Zajisté.“
Uviděl další detail, její zuby byly krásně bílé jako z reklamy na zubní pastu, místo včerejších zažloutlých zubů od nikotinu. Také si všiml, že dnes dělala svému řemeslu čest. Postavila si ho na malou stoličku a ladně okolo něj hopsala. Nádherně voněla vanilkou, která omamovala jeho smysly oproti včerejšímu čpavému parfému. Nasával nosem omamně křehkou vůni, jenž doplňovala její něžnou krásu. Za pět minut měla míry změřené i ty které včera zapomněla, vše bez zbytečných pohybů pro spadlou tužku či odložený papírový blok. Seskočil ze stoličky a zeptal se, jestli má již zmiňované katalogy.
„Zaručeně,“ přistrčila si štokrlátko blíže k poličce, na kterém ho před chvíli měřila. Natáhla se na polici a vzala jeden šanon.
Včera si místnost moc neprohlížel, ale byl si jist, že pořadač na polici viděl. Nyní nevěděl, jestli si z něj utahovala nebo byla včera úplně vedle.
„Je to ten nový, o kterém jste včera mluvila?“ zkoušel jí dál.
„Ano, je to ten nejnovější, který máme,“ odpověděla a posadila se na malou pohovku v rohu kanceláře. Pořadač položila na stůl a nalistovala nějaké fotografie.
Byl si jist, že včera musela paní Pšenicová být opilá nebo pod drogami. Jiné vysvětlení neměl.
„Můžete se posadit vedle mne? Našla jsem vám vhodný oblek,“ zvala ho ke stolečku. „Tenhle by vám nejvíc slušel. Neutrální barva, moderní a pohodlný střih, jak do společnosti, tak i na cesty,“ ukazovala prstem na fotografii.
Posadil se vedle ní a podíval se na fotografie modelů v oblecích.
„Ano, to by šlo,“ vybraný oblek se mu zamlouval. „A kdy bych mohl přijít na zkoušku?“
„Že jste takový fešák, tak přijďte zítra, tak jako dnes,“ podívala se na něj takovým mlsným pohledem.
Vytáhl diář a zapsal si nové datum.
„No, když to říkáte vy, tak v deset?“ zkoušel ji napovědět, aby mohla změnit šibeniční termín zkoušky.
„Ano v deset,“ odvětila, aniž by zareagovala, jak si myslel. „Vezměte si peníze, oblek bude hotov,“ dodala k jeho překvapení.
„Není to trochu brzy?“ snažil se jí popostrčit, protože i nejlepší krejčí vyžadoval několik zkoušek.
Zavrtěla hlavou.
„My jsme moderní salón a máme šikovné šičky,“ dodávala hrdě a s těmito slovy se s ním i rozloučila.
Před salón se vymotal jako mátoha. Nedovedl si myšlenky urovnat v hlavě, protože sledovaná se jednou chovala roztržitě, druhý den byla temperamentní a sebejistá. Včera mu nedovedla vzít pořádně míry, dnes mu řekne, že si na druhý den může přijít pro oblek. Také mu nešlo na rozum její rychlé omládnutí a ta divná přitažlivost v její blízkosti, která ho k ní přitahovala jako magnet.
Pln podivných dojmů a zjištění čekal na Jiřího v kanceláři až přijede z letiště.
Konečně Jirka dorazil. Ilja hořel netrpělivostí, jaké fotky pořídil. Hlavně byl zvědav, jak vypadá Francouz s olivovou pletí.
„Tak dělej, trvá ti to věčně,“ vybízel ho k rychlejší práci u počítače.
„Už nejsem to, co jsem býval dříve,“ ohradil se a vložil kartu z fotoaparátu do čtecího zřízení v počítači.
„Moment, ty jsi mi neříkal, že na letišti byla i Pšenicová,“ ukázal na první fotografii, kterou viděl na monitoru.
„Neptal ses. Musela ti uniknout, protože si pro toho Francouze přijela a odvezla si ho.“
„Jsou dvě!“ pronesl dost překvapeným hlasem. V ten moment bylo Iljovi vše jasné. Myslel si od začátku, že mohou být dvě, ale podle slov podnikatele nemohlo k záměně v žádném případě dojít, protože by si něčeho musel všimnout.
„Dvě?“ otočil se k němu.
„Ano dvě, jedna byla na letišti a druhá mi brala míru na oblek. Nemohla totiž mne měřit a po mém odchodu honem upalovat na letiště. Zdržel jsem se v salónu dobrou půl hodinku. Musela by přijít pozdě,“ poškrábal se na hlavě.
„Já ji viděl přijet na letiště pět minut před příletem letadla a byla hodně nervózní. Aspoň jsem věděl, kdo bude ten Francouz a nemusel jsem fotit všechny cestující, kteří se mi dostanou před objektiv,“ ukázal na monitor, na kterém se právě objevil usmívající se muž se slunečními brýlemi na nose, atletické postavy s přehozeným sakem přes rameno.
„To není možné,“ hlesl detektiv.
„Co se stalo?“
„Máš toho chlapa na některé fotografii zblízka a bez slunečních brýlí?“
Jiří pokýval souhlasně hlavou. Našel tvář Francouze, vystřihl větší detail a vytiskl jej.
Než se vytiskla fotografie, odběhl Ilja ke svému pracovnímu stolu. Chvíli něco hledal v počítači, pak zadal tisk. Vzal papír ze své tiskárny, pak z Jiřího.
„Pozorně si obrázky prohlédni,“ podal Jiřímu oba potištěné papíry.
Jiří si nasadil brýle na čtení, vzal jeden papír do levé ruky a druhý do pravé ruky. Chvíli se díval na jeden obrázek, potom na druhý.
„Já bych řekl, že jde o stejného chlápka.“
Ilja si založil ruce na prsa.
„Máš pravdu. Jde o tutéž osobu, ale nevím, proč k nám přijel,“ vyslovil nahlas otázku, na kterou si nedovedl prozatím odpovědět. Jiřímu začal vyprávět svoji příhodu s kohoutem v Dřevolisticích, který řešil po příjezdu do Hradic, jako svůj první a poslední případ v novém působišti. Musel se pochválit, že i po zbrklém uzavření případu, bývalým náčelníkem, zajel za starým panem Studánkou a nechal si zhotovit neoficiálně portrét.
„Myslíš si, že se vrah vrací opravdu na místo činu?“ řekl Jiří mnohokrát omílanou frázi.
Ilja si ukousl nervózně kousek nehtu a zavrtěl nesouhlasně hlavou.
„Nemyslím si. Tehdy položil Jeronýma do postele a zavolal záchranku. Takže si myslí, že Jeroným žije ..., ale teď nevím, co tu chce, pro jistotu ho nechej sledovat. Já si zajedu na letiště poptat se, kdo to ve skutečnosti vlastně je.“
Na letišti se setkal s kamarádem Honzou Koukalem, s kterým chtěl začít podnikat. Když opouštěl policejní řady, dostal nazpět od Honzy kohouta, vražednou zbraň i hračku zároveň. Každý z nich měl však své plány, ambice i názory na podnikání. V dobrém se rozešli, ještě než vůbec začali spolu podnikat. Ilja ho chtěl mít u sebe, technik, který uměl okamžitě číst ve stopách, sotva je spatří, se těžko sháněl.
Jana Koukala zastihl v jeho kanceláři přímo na letišti, jak pojídá svačinu. Když uviděl Ilju ve dveřích, neskrýval radost ze setkání.
„Nazdar, kde se tu bereš,“ říkal s plnou pusou. „Který vítr tě sem zavál, posaď se,“ ukázal na židli.
„Potřebuji od tebe službičku na revanš,“ posadil se.
„Jasně,“ máchl zavíracím nožíkem ve vzduchu, nakonec ho zabodl do svačiny. „Pro tebe cokoliv,“ poposedl si a podhodil pod sebou dlouhý šedý plášť. Ukrojil si další sousto a nabídl ho kamarádovi. „Vidíš, jak jsem dopadl. Celé dny chodím po letištním placu. Jsem rád, když občas najdu zašantročený kufr. Není to nic moc, ale zato solidně platí a včas.“
„Díky, ale za chvíli budu obědvat, chci se tě zeptat na přímý let z Paříže, který přiletěl dnes v devět čtyřicet pět. Na palubě byl jistý chlapík, olivově opálený, vlasy černé jako uhel. Potřebuji vědět, kdo to je a co tu dělá,“ vytáhl z kapsy vytištěnou podobiznu, kterou před necelou hodinou Jiří vyfotil.
„Podíváme se na něj,“ zabalil nedojedenou svačinu, vstal a šel k počítači u druhého stolu. Chvíli ťukal do klávesnice, než naskočil seznam cestujících i s fotografiemi. „Jediný kdo se velice podobá tvé fotce, je jistý Choze Ramirez Marteňak. Jak se vyslovuje jeho jméno, to tedy nevím, ale je Argentinský občan, momentálně podnikající v Paříži. To je vše, stačí ti to?“
„Ještě mi vytiskni jeho fotku z pasu.“
„Jak je libo, jinak ti více pomoct nemohu,“ klikl myší na ikonu tisku.
„Dík, to mi stačí,“ vyslovil větu dost melancholicky. Neznal pořádně totožnost muže z fotografie, ale teď věděl, že se nejedná o žádného Francouze, ale o Argentince. Právě teď potřeboval o něm vědět více.
Jan se podíval na Ilju. Vytáhl papír z tiskárny a podal mu ho.
„Není náhodou ten Choze tvůj Mexikánec, co jsi ho před časem hledal?“
Pokýval váhavě hlavou.
„Podoba tu je a dosti přesná, jen jméno mi po celou dobu unikalo. Můžeš mi ještě zjistit, jestli v té době co mi unikl, byl na našem území?“
„Tohle asi nepůjde. Tehdy se osoby, které k nám přiletěly, moc neevidovaly. Teď je to státní zájem a v počítači jsou půl roku od opuštění republiky kvůli teroristickým hrozbám. Pokud chceš, skřípnu ho,“ nabízel své služby.
„To tě nesmí ani napadnout, potřebuji o Chozeho zjistit co možná nejvíce informací. Natrefil jsem na něj náhodou, nepotřebuji ho vyplašit. Prozatím ho nechej na pokoji, ať se projeví.“
Z letiště jel přímo domů. Neměl momentálně nic na práci, sítě byly rozhozeny, musel čekat, jestli v nich něco uvízne. K večeru přece jen přišla aspoň oznámení od BISky, která informovala o ubytování Chozeho v hotelu Růžek.
Ráno nebyl také moudřejší. Jen jeden bezdomovec z Jiřího agentury hlásil, že Pšenica byl celou noc ve sběrných surovinách a dohlížel na rozebírání dvou aut na náhradní díly. Takže Iljovi nezbývalo nic jiného, než vyčkávat do desáté hodiny a zajet si pro slíbený oblek. Oblékl se do převleku, sedl do vypůjčeného Mercedesu a jel do salónu Jasmína. Něco ho tam táhlo, až lákalo, avšak nemohl přijít na to, co to bylo. Nicméně, když přišel do salónu, paní majitelka nebyla to, co včera. Opět byla roztržitá, stále něco hledala. Zestárla o dobré dva roky a její útlé ručky nosily opět dlouhé nehty. Také necítil tu magnetickou přitažlivost, která ho včera k ní přitahovala. Díval se na ženu tak trochu s odporem, aniž by tušil proč.
„Dobrý den, tak jsem tady, jak jsme se dohodli,“ rozehrál opět divadlo a čekal na její reakci.
„Nečekala jsem vás tak brzy,“ řekla překvapeně a zadívala se na něj přísným pohledem.
„Tady mám zapsáno, dnes v deset hodin převzetí hotového obleku,“ malíčkem ukázal na řádky displeje digitálního diáře.
Paní zamávala rukou před sebou.
„Já vím, co jsem včera říkala, ale nestihli jsme zakázku včas dokončit,“ vykrucovala se. Sáhla pod stůl a nervózně si zapálila cigaretu. „Musíte mít se mnou strpení, pracujeme na nových kolekcích a bohužel jsme na vás nějak pozapomněli,“ omlouvala se.
„Můj čas je paní drahý, nemohu stále někam běhat. Byl jsem překvapen vaší rychlostí práce, ale jak vidím, práce kvapná, málo platná,“ pouštěl na ní hrůzu, jako pravý podnikatel.
„Prosím vás, přijďte zítra, nevím, kde mi hlava stojí,“ vyjekla a odběhla někam dozadu.
Pousmál se, jak ji velice rychle vyšachoval ze hry. Vlastně to nedalo žádnou práci, neoplývala moc velkou inteligencí. Nedovedla se se svou dvojnicí pořádně domluvit. Chvíli čekal na paní podnikatelku, přitom si vyslechl nechtěně rozhovor dvou zaměstnankyň z pootevřených dveří o kus dále. Švadleny pomlouvaly paní Pšenicovou a velice se těšily, až přijde ta druhá, což ho trochu šokovalo, protože ony věděly dříve jako on, že jsou dvě. Velice se divil, proč nic nehlásily na policii. Pak si uvědomil, že by jim stejně nikdo neuvěřil. Paní podnikatelky se už nedočkal, proto potichu opustil salón. Potřeboval teď zjistit, kde se vzala najednou dvojnice.
Doma shodil ze sebe maškaru, převlékl se do dalšího převleku, sehnal si dva svalnaté vyhazovače z nedalekého baru a i s nimi vyrazil k rodičům Stanislavy Pšenicové. Zanedlouho stál před domem a masíroval řádně tlačítko zvonku u branky. Netrvalo dlouho a z domu vyběhla postarší dáma s natáčkami ve vlasech. Hned se začal vyptávat na Stanislavu. A aby s paní vyrazil co nejvíce informací, začal o nesplacené půjčce a že přišel zabavit majetek. Paní domu měla prudší povahu a hned se bránila, že si Stanislava žádné peníze nevypůjčila. To se Iljovi hodilo. Ihned nadhodil, že by mohla její sestra, která taktéž ručila, za ní zaplatit zbytek peněz, které Stanislava dluží.
Paní se rozčílila, a hned pánům vysvětlila, že Stanislava nikdy žádnou sestru neměla. Ilja se usmál, právě o tuto informaci mu šlo. Než se stačil detektiv vzpamatovat z úspěchu, paní začala volat na manžela, aby zavolal policii. Okamžitě zahájil ústup i s gorilami a nastoupili všichni tři do auta. Za první křižovatku zastavil a s vyhazovači se vyrovnal. Právě si byl stoprocentně jist, že Pšenicová nemá sestru, utajované dvojče, ale podobnou dvojnici. Kde ji sehnala a za jakým účelem, zatím nevěděl.
Když přijel domů, pípal na něj fax. Popadl z něj papíry a prohlížel si je. Fax vyplivl seznam cestujících, na kterých bylo zakroužkované jméno Choze Ramirez Marteňak. Okamžitě vytočil Koukalovo číslo na letiště.
„No to je dost, že voláš,“ zvolal Jan. „Odfaxoval jsem ti Chozeho návštěvy naší země. Jezdí k nám poslední dobou dost často, ale to není všechno!“ řekl nadšeně. „Poslední dobou sem létá se samými kočkami.“
„Na tom nevidím nic špatného,“ nechápal.
„Já vím, že není trestné s krasavicemi cestovat, ale nazpátek letí vždycky sám! Během roku přivezl do země čtyřicet osm nejkrásnějších ženských z celého světa. A navíc má diplomatickou imunitu.“
„Převážet jenom ženský s diplomatickou imunitou, to už divné je.“
„Divnější na tom je,“ pokračoval Koukal, „že ani jedna ženská, prozatím neupustila naší republiku jak letecky, tak i pozemní celnicí. Nikde ani zmínka o děvčatech, jen Choze je přiveze a za týden či čtrnáct dní odletí. Poslední dobou do Paříže.“
„Nespouštěj z něj oči. Pokud ho uvidíš, zavolej,“ chtěl položit sluchátko.
„Počkej ještě,“ zvolal v poslední chvíli Jan. „Před víc jak tři čtvrtě rokem k nám také zavítal. A pak k nám necelý půl rok ani nepáchl. Informace jsem získal z počítače, v kterém byly zálohy. Jestli si dobře pamatuji, v tu dobu uzavřel major Horáček velice rychle tvůj případ s kohoutem. Mít možnost, sbalím ho.“
„Jen klid,“ uklidňoval ho, aby neudělal nějakou nepředloženost. „Nespouštěj ho z očí, já zařídím zbytek,“ stále potřeboval Chozeho v klidu. Poděkoval za informace, položil sluchátko, ale okamžitě ho zvedl. Vytočil číslo pana Pšenici do autoservisu. Telefon dlouho vyzváněl. Vytočil tedy číslo do sběrných surovin i tam nepochodil. Potřeboval klíče od jeho vily, aby si počkal na dvojnici Stanislavy. Proběhl do vedlejší místnosti, kde se nacházel momentální dispečink. Obvolal Jiřího i jeho lidi, aby se dozvěděl, kde je klient. Dozvěděl se jen, že paní Pšenicová si právě užívala v hotelu s Chozem a náhradnice se jim ztratila. Pokud byla jedna s Chozem, druhá ji zastupovala. A právě s tou náhradnicí si potřeboval promluvit. O to urgentněji žádal o nalezení klienta.
Nedovedl se pořádně soustředit na dva rozdílné případy. Chtěl konečně uzavřít případ s kohoutem, aspoň pomyslně, pro klid duše, když ne oficielně. Choze mu ležel v žaludku dlouhou dobu a nedovedl ho strávit. Když už konečně na něho zapomněl, zakopne o něj a figuruje v dalším případu.
Ráno bylo moudřejší večera. Jiří hlásil, že pan Pšenica byl mimo město i s několika svými lidmi a brzy ráno dovezli dvě auta v solidním stavu, na kterých usilovně pracují další zaměstnanci sběrných surovin, až se z nich kouřilo. Shodou okolností měl v autoopravně stejná auta.
Zamnul si dlaněmi od radosti. První úspěchy se dostavovaly, jeho nos ho nezklamal. Pšenica kradl vozy, rozebíral je a montoval náhradní díly za výhodnou cenu. Také věděl, že Pšenica bude tak dlouho v podniku, dokud nebude vše uklizeno. Opět se elegantně oblékl, nalepil si knírek, nasadil paruku a na prsty navlékl prsteny. Doufal, že náhradnice bude tu pravou zastupovat. Za několik okamžiků stál v módní síni Jasmína. Potřeboval si opět zahrát na podnikatele a zeptat se, jak je to s jeho oblekem.
„Dobrý den, pane Pecháčku,“ vítala ho s úsměvem paní podnikatelka.
Nebyla to však pravá manželka Pšenici, ale dvojnice, kterou právě čekal. Krátké nehty s decentním lakem, bílé zuby jako perličky, postava o dobré dva roky mladší. Podrážděně se podíval na hodinky.
„Máte pro mne oblek? Nebo je moje zakázka zrušena,“ zazubil se. Chtěl navodit obavy o oblek, avšak cítil na sobě, že v její přítomnosti jihne. „Včera jste odešla, aniž bych se dozvěděl, jestli je oblek hotov. Slíbila jste mi, že bude a nebyl. Jak tomu mám rozumět?“ snažil se udržet v rozehrané roli.
„Všechno je v nejlepším pořádku,“ vstala a hbitými kroky se přesunula k dlouhému věšáku, kde byly zavěšeny šaty a obleky na věšácích. Vytáhla jeden oblek, sňala z něj obal a vytáhla ramínko. „Zkuste si jej, vsadím se, že vám padne jako ulitý,“ podala mu kalhoty, aby si je vyzkoušel. „Musíte mě za ten včerejšek omluvit, to víte starosti.“
Vzal si nabízené kalhoty, z pultu sako a šel si oblek vyzkoušet do kabinky. Za okamžik rozhrnul záclonku na kabince a vyšel ven. Sám se divil, jak mu oblek padne, takový by v obchodě nekoupil. Paní Pšenicová okolo něj poskakovala s kartáčem a strhávala pomyslná smítka. V obleku se cítil výborně, nikde netahal, neřezal, rukávy tak akorát dlouhé, mohl se v něm pohodlně pohybovat. Nemohl nic jiného dělat, než zaplatit. Vlastně po obleku strašně toužil, ale netušil proč.
Ze salónu zamířil rovnou do autoopravny, aniž by se odmaskoval. Potřeboval nutně klíče, než se zase Pšenica vypaří z města za další krádeží. Cestou ho ovíval příjemný vánek staženým okýnkem. Než zastavil na dvorku autoservisu tíhnoucí myšlenky k paní Pšenicové byly ty tam. Až tady si uvědomil, že si s dvojnicí mohl klidně promluvit přímo v salónku, ale v její přítomnosti na rozhovor úplně zapomněl. Nedovedl si své jednání vysvětlit, nikdy na nic nezapomněl.
Pana podnikatele zastihl v prosklené kanceláři s výhledem na dvorek, kde parkoval s vypůjčeným Mercedesem. Z kanceláře byl také výhled na nedaleký přístřešek, pod kterým pobíhali dva mladíci v montérkách okolo auta s nářadím v rukou.
„Taková auta neopravuji,“ spustil na přicházejícího zhurta majitel autoservisu a ukázal prstem přes okno na Mercedes.
„Škoda,“ odpověděl smutným hlasem a pomalounku se otáčel ke dveřím. Využíval momentu, než se odhalí. Až teprve teď si uvědomil, že jedná tak, jako vždycky, ale před chvílí by nebyl schopen ani zvýšit hlas. Opět nevěděl proč se jednou chová jako smyslu zbavený a za chvíli je zase normální.
„Dobrá,“ povzdechl si majitel autoopravny. „Řekněte mi, co potřebujete a já se pokusím vám vyhovět. Chápu vás, každý chceme ušetřit,“ pousmál se.
„To máte pravdu!“ zvýšil na něj hlas Ilja.
„Já jsem nic neřekl, byla to jenom snaha ulovit zákazníka,“ zalekl se najednou podnikatel.
„Já vím,“ odlepil si knírek a sundal si z hlavy paruku, „jen potřebuji vaše klíče od vilky, nic víc.“
„Nejprve na mne šijete boudu a pak po mně chcete klíče od baráku. Na co!“
„Nastala situace, při které bych chtěl být sám. Už teď vám mohu prozradit, že se jedná o dvě velmi podobné ženy, které vás vodí za nos. A abych zjistil, proč si s vámi hrají, potřebuji klíče. Chápete?“
„Tak tu druhou chytněte a všechno se dozvíte,“ zavrtěl hlavou podnikatel.
„Nemám důvod dvojnici zadržet. I kdybych to udělal, nemám jí co dokázat. Právě proto si potřebuji na tu druhou počkat ve vašem domě a promluvit si s ní.“
„Kde je v tom případě moje žena.“
„Momentálně nevím,“ odpověděl vyhýbavě. Obával se přerušení svých plánů a jeho nečekané reakce, kdyby mu řekl pravdu. „Včera navštívila toho vašeho Francouze, který je mimochodem Argentinec. Prozatím nevím, proč za ním šla, ale časem se to dozvím. Dáte mi ty klíče nebo ne!“ nastavil dlaň, pro klíče.
„Vy nevíte, kde je moje žena a chcete po mně klíče? Za co vás platím!“ vybuchl najednou.
„Podívejte se. Vím, že jste ukradl dvě auta, shodou okolností stejné značky jako máte v servisu. Policii by vaše podnikání velice zajímalo. Upozorňoval jsem vás, že při mém pátrání občas vyplynou na povrch věci, o kterých byste nechtěl mluvit.
Takže dostanu klíče a budu dělat, že o ničem nevím,“ opět nastavil dlaň, věděl, že klíče dostane.
Pšenica se kysele zatvářil, sáhl do kapsy a vytáhl svazek klíčů. Neochotně se v nich přebíral, než jeden sundal z kroužku a vložil ho Iljovi do nastavené dlaně.
„Vidíte, že to jde, když se chce,“ sevřel dlaň s klíčkem. „Ještě o něco vás poprosím. Nechoďte dnes brzy domů, potřebuji klid.“
Pšenica sevřel nazlobeně rty a pokýval hlavou.
S klíčem v kapse zajel nejprve domů, kde se odmaskoval a oblékl se do pohodlnějšího oblečení. Jiřímu vyprávěl, jak s panem podnikatelem úspěšně jednal. Než se začalo stmívat, Jiří dovezl Ilju k zadnímu vchodu Pšenicovy honosné vily. Neměl obavy, že ho někdo bude rušit. Pšenica byl vystrašený a jeho žena si užívala s temperamentním Argentincem v hotelu.
Klíčem si odemkl a hned za sebou zavřel. Pomalounku se dal do prohledávání bytu. Prošel celý dům od shora až dolů. Kde se podíval, byly misky s oříšky různých druhů různě odložené po celém domě. Na chvíli se posadil v obýváku. Tma, kterou potřeboval, ne a ne přijít. Vstal z křesla a otevřel dveře od skříně. Vysypaly se na něj štůčky s plátnem. Ve druhé skříni objevil šicí stroj a mnoho ústřižků látky. Kusy látky se náramně podobaly šatům, které si dnes v salónu koupil. Bylo mu jasné, že ta druhá žena šila šaty doma. Další prohlídka domu neměla již úspěchu. Vypnul si mobil, aby nezvonil v nečekané chvíli a posadil se opět do křesla, vyčkával. Z nudy pojídal oříšky z misek.
V osm večer zarachotil klíček v zámku. Hned na to vrzly dveře, zpozorněl. Na chodbě se rozsvítilo světlo. Podle siluety, která se vykreslovala na skle dveří do obýváku, poznal, že se jedná o ženu. Silueta pověsila kabátek na věšák a chystala se vejít do pokoje. Prozatím nevěděl, která Stanislava se procházela po bytě.
Žena chytila za kliku, otevřela dveře a sáhla na vypínač. V obýváku se rozjasnil lustr. Okamžitě věděl, kterou ženu překvapí. Byla to ta, kterou očekával.
„Vy?“ podivila se, když spatřila Ilju v křesle.
„Ano já. Jak jste mne poznala?“ odpovídal otázkou. Z kapsy vyhrabal cigarety a nabídl ji. Potřeboval stoprocentní jistotu.
„Děkuji, nekouřím,“ odmítala a přisunula si křeslo blíže k Iljovi. Urovnala si sukni, posadila se a přehodila si nohu přes nohu. „Takových mužských v převleku jsem viděla stovky. Opravdu chcete mluvit se mnou? Jste si tím opravdu jist?“
„Zrovna s vámi chci mluvit, ne s pravou paní Pšenicovou,“ projel očima po její hrudi, pak po nohou. Pojednou pocítil, že je mu nějak lépe. Cítil se omámeně a opět ho něco k ní přitahovalo. Vždycky když byl s touto náhradnicí, nastával krásný nepopsatelný stav.
„Vy jste poznal, že jsme dvě?“ její hlas zněl udiveně jako by opravdu byla překvapena odhalením. Vzala si jednu misku s oříšky do ruky a druhou si vzala jeden oříšek.
„Tak jako vy jste poznala, že nejsem podnikatel Pecháček,“ nenechal se ovlivnit její magickou přitažlivostí. Bránil se zuby nehty, aby nepodlehl a ona si ho neomotala kolem prstu.
Usmála se na něj a hodila si do pusy nachytaný oříšek.
„Co tedy chcete ode mne slyšet.“
„Proč si s Pšenicou hrajete a kde jste se tady vzala, když nejste sestra ani vzdálená příbuzná,“ začal rázně, aby si udržel odstup.
Znova se usmála, ale jako by pohrdavějším úsměvem.
„Kde bych začala, asi u mého zaměstnání,“ hodila si do pusy další oříšek. „Moje pravé zaměstnání bylo kněžka lásky.“
„Prostitutka?“ na jeho tváři se objevil velký úžas.
„Nepřerušuj mě stále,“ usmála se na něj. „Jezdila jsem s mnoha ženami po celé vaší republice až do chvíle, kdy nás napadli nějací lidé. Jeden duchovní křičel na celé kolo, že nás vysvobodil, opak byl pravdou. V kamionu jsme měli všechno potřebné a hlavně práci.“
Ilja se nadzvedl na opěradlech křesla, ale ona byla hbitější a přiskočila k němu. Položila mu na ústa svůj ukazováček.
„Pšš,“ zašeptala mu do ucha a posadila se na opěradlo křesla, v kterém seděl. „Prostě nám nic nechybělo. Když nás rozehnali, neměla jsem se kde vrátit. Kamión, zázemí, doklady, všechno bylo pryč. Bez pasu a peněz jsem byla ztracena. Šla jsem přímo za nosem. Nevěděla jsem si rady. Posadila jsem se před tenhle dům na chodník a přemýšlela jsem. V tom se otevřela branka a v ní stál majitel domu. Vtáhl mě dovnitř, přitom skučel, že ho bolí žlučník. Nevěděla jsem jak mu mám momentálně pomoct, léky jsem žádné nenašla. Vešla jsem do ložnice a přivolala telefonem sanitku. Když doktoři dorazili, chlácholili mě, že se nejedná o nic vážného a mám zůstat doma. Nic jsem nechápala, ale poslechla jsem. Neměla jsem kam jít. Chvilku na to se vrátila pravá manželka. Zírala na mne a podivně si mne prohlížela. Čekala jsem úplně jinou reakci, že mi bude třeba nadávat, což se nám při vykonávání nejstaršího řemesla na světě stávalo. Vyslechla si mě, tak jako zrovna ty a řekla, že mi pomůže, když občas za ní zaskočím. Souhlasila jsem,“ usmála se jako by vyprávěla pohádku na dobrou noc dítěti.
Byl zmatený, nevěděl, jestli jí má uvěřit nebo nevěřit ani slovo. Všechno do sebe zapadlo, jak její výpověď, tak i Pšenicova. Jeho nos začal strašně svrbět. Právě jemu věřil nejvíce. Žena v podobné situaci by se rozbrečela, vzlykala, ona vůbec.
„Dobře, věřím ti, ale jak to, že jsi natolik podobná Stanislavě?“
Pokrčila rameny a znova se usmála.
Ilja se musel jejím nervům pousmát.
„Odkud tedy jsi!“
„To nevím,“ docela suše odpověděla, rukou mu přejela smyslně po vlasech.
Chytil ji za ruku, brali ho všichni čerti. Hrála si s ním jako kočka s myší.
„Ale já vím odkud jsi, Choze tě sem dovezl, jako ostatní dívky.“
Přitakala hlavou na souhlas, aniž by změnila svou milou tvář.
Nevydržel a vyskočil z křesla.
„To musím z tebe páčit každé slovo?“ rozčílil se. „Aspoň mi prozraď, proč sem Choze jezdí a miluje se s pravou paní Pšenicovou.“
„Choze jezdí za paní Pšenicovou?“ najednou její milý úsměv zmizel z tváře. „Musíme rychle za nimi. On nechce jí, ale mne!“ vyskočila z opěradla křesla jako srna.
Chytil ji za ruku a smýkl s ní zpět do křesla.
„Nikam se nepůjde, dokud mi neřekneš pravdu!“ křikl.
„Pravdu? Nikdy bys ji nepochopil, nikdo by ji nepochopil.“ odhodila si vlasy z tváře, které jí do obličeje vletěly. „Musíme za nimi, jinak poneseš zodpovědnost,“ vyhrožovala.
„Podívej se. Zaprvé, momentálně nevím, kde se nachází Stanislava ani Choze. Za druhé, nikam se nepůjde, dokud se nedozvím, kdo vlastně jsi a co tady chceš.“
Chvíli bylo ticho. Jen pouliční provoz přerušoval hrobové ticho.
„Řeknu ti tedy celou pravdu. Nebudeš jí ale rozumět.“
Ilja se posadil do křesla naproti.
„Poslouchám.“
„Jsem opravdu kněžka lásky, byla jsem k tomuto úkolu vyrobena.“
„Vyrobena? Co to plácáš za pitomosti,“ rozčílil se. Takové nesmysly ještě neslyšel. Při vyšetřování slyšel mnoho fantastických historek, ale tohle ještě ne.
„Já říkala, že mi nebudeš rozumět,“ potáhla si nohy k sobě na křeslo, objala je pažemi a hlavu si položila na kolena.
Povzdychl si a vybídl jí, aby pokračovala.
„Jsem lidský výrobek, jak vy říkáte, robot. Čas pro roboty ještě nenastal. Naše výroba je velmi náročná a drahá. Proto vyrábějí prostitutky na přání za tučnou odměnu. Muži si s námi užijí, zaplatí a my se přesuneme dále a tak dokola. Choze dostane fotografii nějaké ženy, která je pro klienta nedostupná. Zákazník zaplatí zálohu a za čas se Choze vrátí s robotem - ženou, která je k nerozeznání od pravé. Občas nás provdají do zahraničí, vlastně prodají. Máme nařízeno v tomto svazku vydržet tři až pět let a pak se jakkoliv kompromitovat a utéct.
„Proč se musíte kompromitovat,“ svraštil nechápavě obočí.
Zatvářila se váhavě.
„Musíme, protože se neměníme jako člověk, nestárneme a změny by si někdo všiml. Také součástky se opotřebovávají více než lidské tělo a ještě k tomu máme příkazy, vydělávat peníze pro naši společnost, která nás vyrábí. Jak jsem řekla, naše výroba je drahá a opravy ještě dražší,“ povzdechla si ztěžka.
V otázce stárnutí ji musel dát zapravdu, v problému financování problém neviděl.
„Proč tedy nepodnikáte a vydělané peníze nevkládáte do oprav,“ vyptával se dále, protože s robotem si nikdy nepovídal, nevěřil, že je robot.
„Kdybychom podnikali, nadělali bychom mnoho stop. Po prosperující firmě, která z ničeho nic skončí, by někdo mohl pátrat. Kdybychom jí uvedli do krachu, nastalo by horečné pátrání po osobách a penězích a přes bankovní spojení by se dostali až k mateřské firmě.“
„Tak dojde k odhalení, co se může stát,“ neviděl v tom žádný zádrhel.
„Ty si nedovedeš představit, co by nastalo,“ vyprskla. „Lidé nejsou ještě připraveni na příchod robotů. Stále si nás představují jako stroje nebo jako levnou pracovní sílu. My jsme se za dobu našeho vývoje dostali k rovnocenným partnerům člověka. Jsme úplně stejní i přemýšlíme shodně, jenom na jiném principu. Tohle člověk prozatím nedovede pochopit a nedopustí, abychom se stali rovnocennými partnery.“
Musel jí dát zapravdu. Člověk opravdu nebyl na příchod robotů nijak připraven. Mnozí si sice dovedli soužití s roboty představit, ale realita by v masovém měřítku byla zcela jiná. Nehledě k tomu, že by si podnikatel raději zakoupil drahého robota, který dovede pracovat ve dne v noci, než by platil člověka, kterému musí platit zdravotní, sociální, dávat dovolenou a další výhody. Nastalo by propouštění a to by se lidem nemuselo líbit.
„Takže se vracíte zpět kvůli opravám a co dál,“ vybízel ji k pokračování.
„Když se vrátíme, poopraví nás, vyslechnou si, co je potřeba vylepšit a opět pracujeme tak jako dříve, ale na jiném konci světa.“
„Takže tvrdíš, že jsi robot, něco jako Japonský Asimo?“ nevzdával se přece jen, že je člověk.
Rozesmála se, až si musela dát ruku před ústa.
„To je ale srovnání. Kdybych měla naprogramovanou zlost, zlobila bych se,“ zavrtěla malinko hlavou. „Nejsem jako Asimo, jsem dokonalejší. Asimo je hračka, která vznikla jako reklamní záležitost. Nedovede nic jiného dělat než se pohybovat po předem naprogramované trase. Já jsem úplně jiná. Dovedu sama uvažovat, smát se, zvolím si podle sebe nejlepší trasu a hlavně, Asimo nemá sedm zákonů robotiky pro ochranu člověka a ostatních živočichů, organismů.“
Nad její odpovědí se malinko zarazil. Kdesi si přečetl, že Asimo opravdu nebyl zaopatřen zákony robotiky, protože nedovedl logicky a samostatně uvažovat, zaujaly ho spíše zákony robotiky. Znal je nazpaměť, zajímal se o robotiku po případu švábi, ale odjakživa byly jenom tři zákon robotiky a ona se zmiňovala o sedmi zákonech robotiky.
„Není náhodou o čtyři zákony robotiky méně?“
„Ano, jsou tři zákony robotiky, ale nebyly dokonalé. První roboti si v jistých situacích nedovedli poradit, nebo se chovali neuváženě. Také byl ohrožen lidský rod,“ odpovídala zasvěceně.
„Lidský rod?“ podivil se.
Pokývala souhlasně hlavou. „Naše umělá inteligence je velmi vyspělá, i když má své mouchy. A právě při naší vysoké inteligenci panoval názor, že bychom mohli časem nahradit nedokonalé lidi. Proto máme zákon robotiky, který zaručuje, že se robot nesmí stát nahrazujícím článkem v evolučním vývoji lidstva. Pro lidi byly další zákony robotiky jakousi jistotou, že jim nemůžeme ublížit, naproti tomu nám svazují tyto zákony velmi ruce.“
Nad její řečí zůstával rozum stát. Chápal její tok myšlenek, byly tak neuvěřitelné, že raději odbočil od debaty, kterou ho vedla zrovna tam, kde potřebovala. Začal se zajímat o její zevnějšek, nikde totiž nespatřil žádný vstup do těla, pokud ovšem byla robot, tak jak tvrdila. Při kontaktu s muži musel být takový vstup dobře ukryt. Z racionálního hlediska nevěřil řečem, které vedla. Něco ho však nutilo, aby uvěřil.
„Stále tvrdíš, že jsi robot, kde máš tedy nějakou zástrčku na nabíjení.“
„Nemám žádnou zástrčku, nepotřebuji se nijak nabíjet. Uvnitř těla mám takovou spalovací antihmotovou komoru,“ zalovila rukou v misce. Nabrala do dlaně oříšky a natáhla dlaň před sebe. „Naše spalovací komora je upravena na jakýkoliv olej. Stáčí nám, abychom jedli oříšky, což je nenápadné, nebo se napili stolního oleje, což občas musíme. Vanilkový a kokosový olej si občas dopřejeme, protože muži se mohou po takové vůni zbláznit.“
Její povídání ho pobavilo. Mluvila docela logicky, ale neuvěřitelně. Když zapátral v paměti, tak Jeroným v případu kohout pracoval na něčem podobně neuvěřitelném. Sám takové věci uvěřil, avšak náčelník major Horáček nikoliv. Jeho myšlenky se opět vrátily k zástrčce. Ta ho zajímala nejvíce, protože kohout Jeronýma měl přípojku pro vložení software.
„V tom případě mi vysvětli, jak ti nahráli programy do paměti,“ byl opravdu zvědav, co odpoví. Odhadl její styl, čekal další báchorku.
Pokývala souhlasně hlavou.
„Mám ji za okem, chceš ji spatřit?“ její levá ruka se hbitě přiblížila ke tváři a prsty si roztáhla oční víčko, pravou rukou se začala přibližovat k oku.
Jeho očekávaná odpověď nezazněla.
Místo toho zalovila prsty v oku. Najednou trhla prsty a na dlani ukazovala umělé oko s několika tenkými drátky. Pak prsty druhé ruky rozevřela víčka prázdné oční jamky.
Ilja byl šokován její prudkou reakcí, přesto se podíval. Uvnitř jamky viděl malý port pro optický kabel, integrovaný do drobounké desky. Na panelu blikalo několik malinkatých zelených diod.
„Tohle je jediné místo, do kterého muži nelezou a je zcela ukryto před jakýmkoliv odhalením,“ pustila oční víčko. Zasunula si opět umělé oko nazpět, zamrkala a usmála se.
Ilja se posadil do křesla s úžasem. Nikdy by nevěřil, že je robot. Vlastně nemohl ničemu uvěřit, co říkala.
„Proč nepoužíváte infra porty nebo něco podobného. Obešlo by se to bez jakéhokoliv kabelu.“
„Infra port, mikrovlnné zářiče a další podobná zařízení se nedají na přenos dat použít. Takový telefon se stejným zařízením by nás mohl najít a kontaktovat, což my nepotřebujeme.“
„Jak tedy podle tebe vzniká takový robot,“ zeptal se, protože nebyl ještě zcela přesvědčen. Mohla mít jen oční implantát.
„Jednoduše na prostorové tiskárně,“ odpověděla pohotově.
„Na čem?“ svraštil obočí.
„Nikdy jsi neslyšel o prostorové tiskárně?“ podivila se. „Vždyť ji používáte kupříkladu, když chcete vytvořit stejný nebo miniaturní model. Stačí zadat do počítače rozměry předmětu a ten ji ve speciální lázni vytvořené z rychle tuhnoucího polymeru za pomocí laserového paprsku vytvrdí. Tak vznikla i moje kostra, která byla uložena do další podobné lázně, kde se vytvořily chrupavky, spojení mezi kostmi.“
„I svaly jdou tak vyrobit?“
„Jistě, ale z úplně jiných materiálů s paměťovým efektem, které jsou zalité do silikonového želé na kterém je nanesena kůže z jiného polymeru,“ dokreslovala svou výrobu.
Měl v hlavě chaos. Vyprávěla poutavě a jejímu vysvětlení docela uvěřil. Prostorovou tiskárnu znal, ale její využití bylo jen pro vědecké účely. Vytáhl mobilní telefon a zapnul jej. Potřeboval se spojit s Jiřím a dohodnout se, jak budou teď pokračovat dále.
„Jak ti tedy nejčastěji říkali?“ zeptal se s mobilem u ucha. Neznal stále její pravé jméno. Něco ho k ní přitahovalo jako magnet, cítil se s ní dobře, šťastně, avšak láska to nebyla.
„Jasmína,“ špitla.
„Jasmína?“ řekl překvapeně.
„Klient si přál takové jméno. Vím, že to zní podivně a jméno se shoduje s názvem salónu, bohužel je to tak.“
Neměl prozatím dalších otázek. Její vyprávění ho na jednu stranu fascinovalo, na druhou bylo nepochopitelné. Vzpomněl si na jednu věc, kterou si nedovedl vysvětlit.
„Jak to, že v tvé přítomnosti zapomínám na vše a něco mne k tobě neviditelně přitahuje,“ byla to pro něj důležitá otázka, nedovedl si na ní totiž stále odpovědět.
Nad jeho otázkou se rozesmála, až se její smích rozléhal po obýváku.
Ilja v ten moment nevěděl, co jí dokázalo tolik rozesmát.
„Jsi první muž, který se na to ptá,“ znova se zasmála, ale o trochu tišeji. Sáhla do malé kapsičky v sukni. „Přidáváme si do oleje feromon, který přitahuje muže k ženám. Tím zamotáme mužům hlavu, když k nám přijdou, aby si užili. Pak zaplatí za nás, kolik si řekneme,“ ukázala malou lahvičku, ve které bylo na trochu dně hnědé husté tekutiny.
„Feromony?“ optal se nechápavě, i když věděl, o co se jedná. Takových věcí se v současnosti vyrábělo velké množství. Jako vysvětlení mu to stačilo.
Sotva se jeho mobil přihlásil do sítě, už zvonil. Nechtěl žádný hovor přijímat, ale na displeji svítilo Koukalovo číslo.
„Co potřebuješ, blokuješ mi linku,“ vybafl na něj, potřeboval mluvit jedině s Jirkou, ten jediný mohl vědět, kde se právě je pravá Stanislava Pšenicová.
„Ten tvůj Choze odletěl před půl hodinou i s jednou šikovnou ženskou.“
„Kam letěli a jak ta žena vypadala,“ začal se zajímat.
„Letěli do Argentiny první třídou, přímým spojem. Čekala tu na něj šikovná blondýnka asi dvě hodiny. Byl to takový typ krásné ženy, na který se nezapomíná,“ chichtal se do telefonu.
„Jak se jmenovala!“ křikl.
„Stanislava Pšenicová,“ vyřkl vylekaně.
„Takže všechno je v prdeli,“ poznamenal Ilja zklamaně, upláchla jemu i manželovi.
„Víš co je na tom všem divného a hlavně zajímavého?“ pokračoval v hovoru, ignoroval jeho poznámku.
„To nevím,“ hlesl hlasem. Už mu unikala podstata tohoto případu.
„Před půl rokem ta samá ženská přicestovala k nám do republiky jako Jasmína Madsenová a odletěla jako Pšenicová Stanislava. Počítač vyplivl fotografie obou žen s podezřením na náhodnost podoby. Kdybys neměl vypnutý mobil, dovolal bych se ti dříve.“
Ilja zklamaně zavěsil. Ničemu nerozuměl. Jasmína pracovala jako kněžka lásky, přitom byla robot a přivydělávala si jako švadlena na cestu. Když se k němu něžně přivinula, dostával smíšené pocity a zapomínal na vše. Musel myslet jen na ni. Vyšli z vily do tmavých ulic, prosvícených hvězdami na obloze. Ilja si ji vedl k sobě domů. Nemohl ji nechat ve vile, aby stále zaskakovala za Stanislavu. Časem by Pšenica přece jen poznal, že nemá vedle sebe ženu, kterou si vzal.
Ráno ho čekala nemilá povinnost, sdělit klientovi, že jeho případ je vyřešen se špatným koncem. Když říkal Pšenicovi své výsledky, podnikatel nebyl s jeho výsledky spokojený. Nechtěl uvěřit, že jeho hloupá žena mu zahýbala se snědým cizincem, s kterým i odcestovala. Řval na něj, vyhrožoval, ale pravdu nechtěl přijmout, ani zaplatit za služby. Nakonec musel Ilja jeho kancelář v autoservisu opustit, aniž by dosáhl zaplacení nejnutnějších výdajů. Zanechal zdrceného podnikatele svému osudu, ať se vyrovná se ztrátou manželky po svém.
Za pár dnů Ilja zapomněl na vše co doposud dělal, tak jako Jiří. Čím více s nimi Jasmína trávila čas, tím více zapomínali a začala je ovládat. Ilja věděl, že používá feromon, ale nedokázal z nevysvětlených příčin zakázat jeho použití. Aniž by si uvědomovali, něco je k ní přitahovalo. Vše bylo pro ně ideální a chtěli pro ni udělat cokoliv do doby, kdy si jako každý den pročítal Ilja noviny v pracovně. Mírně pootevřeným oknem proudil do místnosti chladivý vánek, který si pohrával se záclonou v průvanu.
V tisku se dočetl, že byla na pobřeží Argentiny nalezená mrtvá žena s českými doklady a vypíchnutýma očima. Nehezká fotografie dokreslovala tragédii. Najednou se otřepal a probudil se z omamujícího snu, který ho stále držel v nevědomí. Nevěděl proč, ale něco se v mozku zapnulo, okamžitě sáhl po telefonu a vytočil Koukalovo číslo na letiště.
„Honzo, četl jsi dnešní noviny?“ spustil, sotva se Koukal představil.
„Ještě ne, ale o přestávce si je přečtu. Proč se ptáš?“
„Tak si je přečti a až přiletí Choze, je tvůj.“
„Jak můžeš vědět, že Choze přiletí.“
„Nevím to jistě, ale dedukuji, že jistě navštíví v brzké době naši zemi. Prostě ho chytni za límec a dělej s ním jak uznáš za vhodné.“
„Tak to ti mohu za tři čtvrtě hodiny splnit,“ zasmál se.
„Co mi za tři čtvrtě hodiny splníš,“ ptal se nedůvěřivě, protože přišla do kanceláře Jasmína a znovu byl ovlivněn jejím feromonem. Rukou jí naznačil, aby odešla. Honem otvíral okno, čerstvý vzduch narušoval omamnou přitažlivost. Zhluboka dýchal, aby co nejrychleji dostal látku z těla ven.
„Mám seznam cestujících,“ začal Koukal. „Nechal jsem si totiž jeho jméno pohlídat a holky od terminálu mě upozornily, že je právě na palubě letadla.“
„Za chvíli jsem tam,“ praštil se sluchátkem o přístroj. Okamžitě zburcoval Jiřího, který byl stále v opojení a neměl vůbec tušení, jak se věci vyvinuly v jejich prospěch. „Dělej, jedeme na letiště,“ hodil po něm novinami.
„Proč jedeme na letiště,“ proudící čerstvý vzduch ho také pomalu probíral z hlubokého utlumení. Vzal do rukou noviny a začal si v nich zmateně listovat.
„Přiletí za chvíli Choze. Jedeme ho zatknout pro vraždu paní Pšenicové a za vraždu Jeronýma,“ ukázal na zrovna nalistovanou nehezkou fotografii v novinách.
Než se Jirka vzpamatoval, klaply vchodové dveře, pak se rozletěly dveře do kanceláře. Do pracovny vešel opilý Pšenica. Kymácel se ze strany na stranu a v pravé ruce držel revolver, v levé držel nedopitou láhev rumu.
„Tady jsi,“ křikl na Jasmínu. „Ty jsi mi ukradl manželku a mně jsi navykládal nesmysly,“ pohodil pistolí k Iljovi, který stál vedle stolu s Jiřím s novinami v ruce. O kus dál za nimi stála Jasmína s táckem v rukou, na kterém nesla právě čaj.
„Nic vám neukradl,“ houkl Jiří. Vaše žena zemřela v Argentině,“ bránil svého přítele.
„To vám tak akorát žeru. Potřebovali jste se pelešit, nic jiného. Taky jsem četl noviny a nešlo mi celou dobu do hlavy, kde je ta druhá,“ přihnul si trochu z láhve. „Mně se po té šlapce vůbec nestýská, já chci ji,“ ukázal revolverem na Jasmínu. „Nikdo nic nepozná, když bude jenom jedna,“ rozesmál se.
Jasmína se mezi tím přesunula velkým krokem vedle Ilji.
„Stůj mrcho nebo střelím,“ křikl opět na Jasmínu. „To ti chlapečku nežeru,“ otočil se na Ilju. „Zastřelím tě zmetku jako prvního, abys mi za ní už nikdy nechodil.“
„Já jsem s Jasmínou a ani s vaší ženou nic neměl ...“
Nedostal příležitost. Zazněl výstřel. K zemi se neporoučel Ilja, ale Jasmína. V ten moment vyskočil Jiří a bleskurychlým výkopem odzbrojil Pšenicu. V momentě na něm ležel a svazoval ho do kozelce provazem.
Ilja poklekl k ležící Jasmíně, vzal ji do rukou.
„Proč jsi mi zachraňovala život?“ Přenesl jí do obývacího pokoje a položil na gauč.
„Musela jsem přece naplnit třetí zákon robotiky,“ pronesla zcela vážným hlasem. „Kdy konečně pochopíš, že mluvím pravdu. Já nejsem živá a tak nemohu zemřít, to není krev. Sáhni si, je to dočervena obarvený olej.“
Mezi prsty cítil hladkou substanci. Normální krev mezi prsty drhla, byl to opravdu olej a voněl po oříšcích.
„Pokud uděláš vše, jak ti řeknu, můžeš mě zachránit,“ narovnala se a posadila se na pohovce.
„Co mám udělat?“
„Potřebuji okamžitě odletět, jenže nemám doklady a letenku. V mojí továrně mne opraví a budu zase jako nová. Baterie jsou z devadesáti procent nabity, takže vydrží asi dvacet čtyři hodin.“
Pokýval poslušně hlavou. Vstal a šel do kanceláře pro pas. Sehnal ho na velvyslanectví přes známého. Když se s ním vracel, vzpomněl si na kohouta od Jeronýma. V jeho útrobách byl také podobný přístroj, který technici nedovedli zcela identifikovat. Sundal kohouta z bidýlka a donesl ho do obýváku. Jasmíně vysvětlil, co zamýšlel.
„Vím o něm, ale jeho antihmotová spalovací komora je zničená, tak jako moje. Prohlédla jsem si ho. Moje senzory v očích stále zkoumají věci kolem a už dávno vím, že kohout pracuje na stejném principu jako já,“ jednou rukou si zacpala průstřel, druhou si vzala nabízený pas. „Musím co nejrychleji odletět, nesmí dojít k mému prozrazení,“ dodala a vyběhla směrem k dílně. Když vyšla ven, měla díru po průstřelu vytěsněnou silikonem. Od dílny zamířila na schodiště a po schodech nahoru do pokoje. Za chvíli se vracela převlečená.
Na letišti se hemžilo mnoho lidí. Všichni tři se proplétali k terminálu, aby zakoupili letenku. Sotva přišli k pultu, přitočil se k nim Koukal.
„Okamžitě Iljo pojď se mnou, mám Chozeho.“
Ilja se podíval na Jasmínu, pak na Jiřího. Nedovedl se rozhodnout, zda má jít s Janem nebo zakoupit letenku.
„Jen běž, já si zatím koupím letenku a počkám,“ řekla Jasmína. Zatajila dech, pravou ruku mu přiložila na hruď a jemně do něj strčila.
„Jiří jdeme,“ zvolal na svého přítele.
Oba se vydali za Koukalem, který na ně netrpělivě čekal. V kanceláři na ně čekal Choze, připoutaný pouty k radiátoru. Sotva vešli, spustil Španělsky.
Jiří jeho věty ignoroval. Sedl si na stoličku do kouta, pohodlně se posadil a do uší si vložil sluchátka.
„Nemluvte na nás španělsky,“ řekl Ilja. „Moc dobře víme, že umíte anglicky a velmi slušně mluvíte česky.“
Choze se zamračil, prohodil pár dalších slov tentokrát v angličtině, ve kterých se dožadoval právníka a důvod zadržování.
„Na právníka máte právo, ale ten vám bude přidělen oficiálně zítra,“ informoval ho Koukal.
Ilja se posadil ke stolu.
„Jste zadržen pro podezření z vraždy Stanislavy Pšenicové.“
Cizinec se zatvářil nechápavě a odvrátil tvář.
„Jak chcete,“ poklepal prsty Ilja po stole. „Dále vás obviňuji z podezření z vraždy pana Jeronýma, před necelým půl rokem s následným neposkytnutím pomoci.“
Choze se výsměšně usmál.
„Nemůžete mě z ničeho obvinit, i kdybych přece jenom něco spáchal,“ pronesl slušnou češtinou. „Jsem cizí státní příslušník a mám diplomatickou imunitu. Chci na Argentinský konzulát.“
Ilja se s Koukalem chvíli radili. Nemohli mu nic dokázat, natož ho dále zadržovat. Mohli jen předat případ policii, která vše prošetří.
Koukal sáhl po telefonu a vytáčel číslo, když Jiří vstal ze stoličky, přišel k Iljovi a něco mu pošeptal do ucha. Ten se na něj podíval a usmál se. Ihned sáhl po telefonním přístroji a přerušil hovor. Jan se na něj podíval vyčítavým pohledem.
„Pane Marteňak, nemáme jiného řešení, než vás vrátit prvním letadlem do Argentiny,“ plácl rukama Ilja o stůl.
Na ta slova se Chozeho usměvavá tvář změnila na kyselou grimasu.
„Nemůžete mě poslat zpět, mám diplomatickou imunitu.“
„Proč bychom nemohli? Myslím si, že právě tam na vás čeká mnoho lidí.“
„Já chci raději zůstat tady,“ vyskočil ze židle. „Pokud mě tady necháte, budu vypovídat v obou případech.“
„To rád slyším, pane Marteňak,“ povytáhl obočí Ilja. „Takže jak to bylo s paní Pšenicovou?“ zeptal se a pohodlně se posadil.
Zadržený se zavrtěl a zalomcoval rukama o radiátor, ke kterému byl stále připoután. Ale když pochopil, že mu nikdo pouta nesundá, dal se do řeči:
„Jo, tak ta Stanislava mi udělala velkou čáru přes rozpočet,“ hodil si nohu přes nohu, „myslel jsem si, že je to Jasmína.
„Jasmína?“ zeptal se udiveně Koukal.
Ilja mávl na Honzu rukou, aby mlčel.
„Vy jste nepoznal, že odlétáte s paní Pšenicovou? Zrovna vy, který jste Jasmínu přivezl?“
„Člověk jako člověk. Nepoznal no a co,“ odpověděl pohrdavě.
„Vy jste opravdu nepoznal Jasmínu-robota od člověka?“
Koukal se nejprve podíval na Ilju, pak na Chozeho.
„Robota?“
„Později,“ mávl na Honzu opět rukou. „Já vím, že Jasmína je robot,“ otočil se k Chozemu.
„Tak proč se ptáte, když všechno víte.“
„Jestli nechcete vypovídat, letíte příštím letadlem domů.“
Choze Marteňak se nadouval a poskakoval na stoličce, pak vybuchl:
„Oni jsou k nerozeznání! Myslel jsem, že se v Jasmíně porouchal nějaký čip nebo se v software vyskytla nějaká chyba, odchylka, co já vím. Nerozumím takovým věcem, občas se to stává.“
„Dál,“ vybízel Ilja.
„No co dál. Užíval jsem si s ní a snažil se odhadnout, co se stalo. Navrhl jsem jí, aby se mnou odcestovala. Nechtěla, ale najednou se rozhodla. No, omyl jsem zjistil, až jsem chtěl připojit počítač se specifickým softwarem a udělat analýzu. Pochopte, tady jsem to dělat nemohl.“
Iljovi jeho výpověď prozatím stačila.
„Jak to bylo v Dřevolisticích s panem Jeronýmem,“ zeptal se na starý případ.
Choze si narovnal záda a zakroutil se na stoličce.
„Něco mi dlužil,“ rozpovídal se, což Ilja nečekal.
„To neznamená, že člověka umlátím k smrti,“ vyskočil Jan.
„Jen klid, Honzo,“ uklidňoval ho. „Co vám tedy dlužil,“ pokračoval dále v neformálním výslechu. „Chtěl jsi z Jeronýma vymámit, kde kohouta ukryl, ale nic ti nemohl říci, protože sám nevěděl kde je. Je to tak?“
Cizinec se zamračil, jako by přemýšlel. Až po hodné chvíli se zeptal:
„O jakém zvířeti mluvíte?“
„Mluvím tu o elektronickém kohoutovi a jeho spalovací komoře na olej. Na rozdíl od vás,“ ukázal na něj prstem, „mám kohouta já.“
„Tak co po mně chcete, když máte všechno.“
„Nemám všechno, jenom kohouta. Našel jsem tajnou místnost, kde ho Jeroným stvořil. Jediné co se nenašlo, byly konstrukční plány.“
„Podle vás jsem je ukradl? To je holý nesmysl,“ trval na svém. „Jedině k čemu se přiznám je, že jsem se rozčílil a v afektu jsem mu pár silnějších políčků vrazil.“
„Políčků? Vždyť jsi mu málem polámal kosti,“ rozčílil se Koukal.
„Dostal, co si zasloužil,“ trval stále na svém.
Ilja věděl, že se potřebuje na chvíli schovat, nezbývalo než zavolat policii a předat jim vraha.
„Tak přece vy,“ procedil skrz zuby major Horáček Hradické policie, když dorazil i s eskortou.
Ilja se tetelil blahem, když uviděl ve dveřích svého bývalého nadřízeného. Mohl tak předat Chozeho osobně do rukou spravedlnosti a tak si vyřídit své resty.
„Hned se mi zdály vaše jména povědomé, když mi volali z dispečinku,“ pronášel velmi nespokojeným hlasem Horáček.
„Tady máš protokol a tamhle pachatele,“ vrazil mu do rukou zápis, který sepsali, než policie dorazila a ukázal na zadrženého.
Major přeletěl očima po řádcích a hned se rozčílil:
„Jak si to vy dva představujete, zadržet cizího státního příslušníka s diplomatickou imunitou a ještě k tomu ho vyslýchat bez právníka!“
„V naší pravomoci je zadržení podezřelého a předběžný výslech s tím, že obviněného předáme policii. Nevím, proč se rozčiluješ, vše přece probíhá podle zákona,“ zasmál se Ilja.
Major se zamračil a dal rozkazy k odvedení zadrženého dvěma novým policistům.
„Jak to, že najednou Marteňak spolupracoval,“ ptal se Koukal, když policejní auto odjelo.
„Jednoduše, v jeho zemi byl opět převrat, to mi pošeptal Jiří, který poslouchal rádio. Choze kvůli tomu opustil zemi a navíc, hrozilo mu lynčování kvůli Pšenicové. Potřeboval se u nás na určitý čas schovat a přiznání k jedné vraždě byla jediná šance, jak tady zůstat,“ vysvětloval.
Najednou pocítil, že na něco důležitého zapomněl. Rychle se obrátil a běžel k odbavovacímu terminálu. Zapomněl na Jasmínu, nedal ji peníze na letenku. Když doběhl k odbavovacímu pultu, stála tam již jiná operátorka.
„Prosím vás, můžete mi říci, kterým letadlem odletěla Jasmína Madsenová?“
„To vám prozradit nemohu, informace o cestujících nesdělujeme soukromým osobám.“
Ilja přikývl a vytáhl průkaz se svou licencí soukromého detektiva.
„To je něco jiného,“ pronesla a její prsty se rozběhly po klávesnici. Pak se na něj podívala takovým divným, až nechápavým pohledem. „Paní Jasmína Madsenová si zakoupila tři letenky.
„Cože? Tři letenky?“
„Ano, jednu do Moskvy, druhou do Dubaje a třetí do Nairobi v Keni. Není to divné?“
„Je,“ odvětil nasupeně. Ihned prokoukl strategii Jasmíny. Koupila si záměrně více letenek, každou jiným směrem, aby ani jeden z nich po ní nepátral a nechtěl jí náhodou vidět. „Do kterého letadla nastoupila?“ vyptával se dál.
„Těžko říci,“ krčila rameny, přesto zmáčkla několik kláves na klávesnici. „Na všechny tři letenky tohoto jména byli odbaveni cestující.“
„Jak je to možné?“
„Tak se to dělá normálně,“ odvětila příjemným hlasem. „Někdo si zakoupí více letenek na jednu osobu a pak na toto jméno letí celá skupina.
„Sakra,“ zaklel, otočil se a pomalu odcházel. Měl zlost, ani nepátral, kde vzala Jasmína peníze na letenky.
„Haló, pane Tománek,“ volala na něj ještě slečna z terminálu. „Ta paní vám tu u kolegyně nechala dopis,“ zamávala na něj bílou obálkou.
Obrátil se a psaníčko si od slečny v modrém stejnokroji vzal. Nedočkavě strčil prst dovnitř a obálku roztrhl. Překvapeně zíral na dno, uvnitř nebyl žádný vzkaz, jen malá ampulka s trochou tmavé tekutiny na dně. Když si přičichl, ucítil vanilku. V obálce byly ještě kreditní karty. Zlostně zaskřípal zuby. Vše pochopil, ukradla kreditní karty a vyždímala ho jako houbu, vše si ověřil v nedalekém bankomatu. Na kontě zbyla jen udržovací částka, tak jako na Jiřího kontě. Hněv ním procházel a nemohl se ho zbavit. Pořádně nevěděl, jak nasedl do vozu a projel celým městem až k domovu.
„Zastav, kam jedeš!“ okřikl Jiří Ilju, protože stále jel a míjel svůj dům. „Nějaká ženská nám sedí před brankou,“ ukazoval prstem přes čelní sklo. „Doufám, že to nebude nějaká taková, která nás zblbne a vyždímá.“
Černovláska seděla u branky na kufru. Okolo krku měla černý hedvábný šátek a na očích tmavé sluneční brýle.
Ilja vystoupil a přišel k ženě.
„Hledáte někoho?“
Žena vstala a se slzami v očích se mu vrhla okolo krku.
„Iljo, nemohla jsem se tě dočkat,“ zavzlykla.
„Martino?“ hlesl úžasem. Nečekal, že se ozve, natož že přijede, opětoval její objetí.
Když vešli do domu, uviděli všichni tři velký nepořádek. Ilja s Jiřím úplně zapomněli na pana podnikatele Pšenicu. Koberec byl zválený, stolek s květináčem vyvrácený, převrácený gauč, vyházené knihy z knihovny. Ilja se pousmál, pan Pšenica se sám osvobodil a vybil si zlost. Navíc zanechal dopis, v kterém sděloval, že si Jasmínu najde raději sám. ...
Autor: MARCEL ŠUŠKA
Přidat komentář (0) >>> |
Datum vložení: 11.01.2008 000 21:23 / Zhlédnutí: 75270 / Bodovalo: 23 lidi
Počet získaných bodů: 84 / Aktuální pořadí: 0 / Počet bodů za den: 8.40 |
|